„Všechno pro vás“ slibuje Jeff Waters v názvu svého nového počinu. Klikaté hudební cestičky tohoto kanadského thrashomila vedly už  mnohými slunnými loukami úspěchů i údolími „samotářských“ pokusů, nad kterými dodnes mnozí ohrnují nos. Co se však tomuto veteránovi thrashových vod nedá upřít je věrnost svému dítku ANNIHILATOR, se kterým letos přináší již desátou plnohodnotnou desku. Od posledního alba uplynuly dva roky a nikdo asi nečekal, že by stále se měnící sestava Watersova komanda zůstala tentokráte zachována, přesto je minimálně zaznamenáníhodný opětovný rozchod se souputníkem Randy Blackem i vokalistou Joe Comeau. Jeff však už mnohokrát prokázal schopnost natáhnout si do svého bandu zdatné hudebníky a tak se k nahrávání aktuální desky na bubenickou stoličku neposadil nikdo menší než Mike Mangini, který před více jak deseti lety natloukl i třetí album ANNIHILATOR.

Co tedy můžeme čekat dnes? No, Jeff posbíral všechny své zkušenosti a do bonboniéry jubilejního alba se jako sladkosti pokusil poskládat vše nejchutnější z historie ANNIHILATOR. Snad díky tomu působí mnoho skladeb jako vytažených z jiné doby, ale žádné retro to není, to ne. Takže vezměme to pěkně postupně. Úvodní a zároveň titulní skladba je postavena na ostrém, ale jednoduchém riffu, a nebýt proměnlivého a dynamického vokálu, asi by dost nudila. Kam se poděly ty Watersovské melodie, ptám se? Ale nebojte, i na ně dojde, bohužel až od druhé „Dr. Psycho“, která je jako stvořená pro pamětníky, najdete zde šikovný mix ingrediencí prvních tří alb ANNIHILATOR. Jeff tu skloubil své typické kytarové postupy s ostrým škubáním i baladickým úvodem, do polohy blížící se k albu „Set The World On Fire“ vše dolaďuje melodický vokál, naštěstí bez příšerného šišlání, kterým třetí počin kanadské legendy hyzdil Aaron Randall. „Demon Dance“ jde ještě hlouběji a evokuje na tehdejší dobu ohromující debut „Alice In Hell“. Vše samozřejmě s náležitě současným zvukem, který dává skladbě ten správný říz.

V baladě „The One“ plně odhaluje své kvality nový vokalista. Skvělého Joe Comeau, který zářil především na velmi podařené předminulé desce „Carnival Diablos“, vystřídal Dave Padden, jehož projev je velmi přesvědčivý, umí jemně melodicky vyzpívat baladu i ostře a agresivně zařvat. Daveův hlas je osobitě zajímavý a mnohdy překvapuje i jistým odchýlením od zaběhaných hranic, takže například v „Bled“ sklouzává k naléhavému projevu ne nepodobnému Henry Rollinsovi. A když už jsem se zpočátku uchýlil k jistému zařazování skladeb pomocí podobnosti s minulými deskami, tak „Bled“ bych osobně viděl nejblíže k CD „King Of The Kill“. Následuje proměnlivá „Both Of Me“, baladické pasáže střídané ostrými záseky kytar, sóly a až noisovými hradbami přechází v klasickou Watersovskou thrashovou řežbu. Asi nejlepší skladba desky. Bohužel se nemohu zbavit podvědomě nedefinovatelného pocitu, že tomu ještě něco schází. Snad nasazení, napětí, atmosféra? Zato další skladba „Rage Absolute“ se tváří jako přeplněná nasazením, svižné tempo a klokotavé zvučení kytar zpočátku nadchne, později však poněkud upadává do monotónnosti, proti které na druhou stranu celkem úspěšně bojují ostrá sóla a rytmické záseky. Pak tu máme další, bohužel nezajímavou akustickou baladu „Holding On“, působící jaksi sterilně, spíš jako hloupoučká ukolébavka. A to už se pomalu blížíme k závěru. Neotřele, až jako mix technothrashe a nu-metalu, působí „Nightmare Factory“, která se dá brát jako pokus o modernější přístup, každopádně zajímavé zpestření. Závěrečná instrumentálka „Sound Of Horror“ je opětovným výletem do minulosti, pomalejší thrashování alá album „King Of The Kill“ ohraničené zvuky z nějakého hororu zakončuje tohle nejednoznačné album.

Proč říkám nejednoznačné? Protože ani tentokrát se Jeffovi nepodařilo překročit vlastní stín, který se i v dálavách minulosti rýsuje až neuvěřitelně ostře. Přesto rozhodně nejde o špatné album, naopak, už jsme pod hlavičkou kanadského drtiče slyšeli i mnohem horší počiny, při hodnocení Watersovy tvorby bych si dovolil označit jako lepší průměr. Avšak s přihlédnutím k tomu, že ANNIHILATOR se z celkového pohledu jeví jako nadprůměrná skupina, je i „All For You“ výrazněji nadprůměrná deska. Bohužel vavříny vítězů zůstávají hodně daleko, k těm se z posledních „návratových“ desek přibližuje snad jen předminulé „Carnival Diablos“.